Chrámový komplex v Karnaku
Starověký komplex se rozkládá na ploše 2 km2 a jeho jméno „Karnak“ znamená v arabštině „opevněné sídlo“. V největším egyptském chrámovém komplexu v Karnaku se nacházejí tři hlavní chrámy, několik menších vnitřních chrámů a řada vnějších chrámů – v chrámech se snoubilo umění mnoha generací starověkých budovatelů, a to za období více než 1 500 let. Je založený Senusretem I. kolem 1950 př. n. l. Na budování této lokality se podílelo přibližně třicet faraónů, díky čemuž dosáhla velikosti, pestrosti a celistvosti, jakou neuvidíte nikde jinde. Konec konců, jednalo se o nejposvátnější místo Nové říše.
Chrám boha Amona, hlavní stavba komplexu, je největší svatyní, jaká kdy byla postavena. Sloupová síň má plochu asi 5 000 m2 se 134 masivními sloupy v 16 řadách. Z toho 122 sloupů je 10 m vysokých, 12 sloupů má výšku 21 m a průměr přes 3 m. Je obklopen dvěma dalšími obrovskými chrámy zasvěcenými Amonově manželce Mut a jeho synovi Chonsuovi. I když vám dnes může Karnak připadat již hodně poničený, stále v něm zůstává mnoho památek, které z něj činí největší a nejimpozantnější ze všech egyptských starověkých pamětihodností.
Luxor - město
Luxor, kdysi hlavní město starověkého Egypta, je dnes známé jako „největší muzeum pod širým nebem na celém světě“ především díky těmto starověkým komplexům jako je Údolí králů, Údolí královen, Chrám královny Hatšupsut, majestátní chrámové komplexy Karnaku a Luxoru. Jsou zde i další památky na civilizaci starých Egypťanů.
Luxor je Nilem rozdělen na dvě části, obvykle zvané Východní břeh a Západní břeh, které v dobách starověkého Egypta symbolizovaly život (východ slunce) a smrt (západ slunce).
Východní břeh se postupně rozrostl v moderní město, které si zachovalo bujnou zeleň, tradiční bazar i fantastický výhled na Nil. Stojí zde hotely, které patří k nejlepším v Egyptě, najdete zde skvělé lázně i golfové hřiště.
Na Západním břehu najdete známá pohřebiště a zádušní chrámy: hlavními památkami Západního břehu v Luxoru jsou Údolí králů, Údolí královen, vesnice dělníků a Zádušní chrám královny Hatšepsut. V mytologii starověkého Egypta symbolizoval západ slunce cestu do posmrtného života, proto bylo pohřbívání mrtvých na západním břehu Nilu v souladu s touto symbolikou.
Počasí v Luxoru je po celý rok slunečné a teplé, slunce svítí v létě jedenáct a v zimě osm hodin. Průměrné teploty v zimě se pohybují kolem 26 °C, v létě pak dosahují až 39 °C.
>
Chrámový komplex Luxor
Chrám v Luxoru (V egyptštině je chrám známý pod názvem „ipet resyt“, což v překladu znamená „jižní svatyně“) je nezbytnou zastávkou při každé cestě po egyptských památkách; vypovídá totiž o dlouhé etapě historie Egypta, od vlády 18. dynastie až do 14. století po Kristu, kdy byla v chrámovém komplexu postavena mešita Abú el-Haggag na paměť iráckého světce, který přinesl do Luxoru islám.
Během staletí se do stavby tohoto chrámu zapojilo mnoho faraónů, včetně krále Tutanchamona, královny Hatšepsut a králů Ramesse II. a Amenhotepa III.; Až se budete procházet chrámem, uvidíte jejich příspěvky, najdete je často v blízkosti jejich soch či vytesaných reliéfů.
Na výzdobě chrámu je patrný i vliv Římanů a později i křesťanů.
Chrám v Luxoru je neuvěřitelně bohatou kronikou vzdálené i bližší minulosti, najdete tu například popisy bitvy u Kadeše, výjevy z oslav svátku Opet, záznam pověsti o matce Amenhotepa III., která byla oplodněna Bohem, a další příběhy o hrdinských činech faraónů vytesané do sloupů, obelisků i stěn chrámů.
Před vchodem do Luxorského chrámu se nachází pozůstatek aleje sfing, která sloužila jako tříkilometrová procesní cesta mezi Luxorským a Amonovým chrámem v Karnaku. Alej byla původně lemována stovkami sfing, různými rostlinami a stromy. V dobách Nové říše měly sfingy beraní hlavu, avšak za vlády panovníka 30. dynastie Nachtnebefa byly během restaurátorských prací nahrazeny klasickými druhy s královskými hlavami.
Údolí králů
Staří Egypťané měli pro toto pohřebiště několik názvů jako například Tasechetaat, „Velké schodiště“, nebo „Krásné schodiště Západu“. Úřední název však zněl „Velké a majestátní pohřebiště milionů let faraona, života, síly a zdraví v západních Thébách“.
Údolí králů, které leží na západním břehu řeky Nil ve městě Luxor, na místě, kde kdysi stály Théby, je starověké pohřebiště s hrobkami mnoha vládců egyptské Nové říše, členů jejich rodiny a šlechticů. Na počátku 19. dynastie se za vlády Ramesse I. začaly pohřbívat královské manželky v nedalekém údolí, dnes známém jako Údolí královen. Jedná se o do skály vytesané podzemní chodby s pohřebními komorami.
Kromě náboženského a obřadního motivu zde svoji roli rovněž hrála poloha samotného údolí, které bylo od okolního světa značně izolované a snadno jej tak mohli střežit medžájové, tehdejší strážci pohřebiště.
Rané hrobky se nacházely na útesech na vrcholcích svahů (například hrobky KV34 a KV43). Později se stavba hrobek přesunula na dno údolí, avšak časem se jejich poloha opět přesouvala zpět nahoru, neboť dno údolí se postupem času plnilo sutinami. To například vysvětluje umístění hrobek KV62 a KV63, které byly pohřbeny pod dnem údolí.
V Údolí králů se pohřbívalo přibližně mezi lety 1540 až 1075 před naším letopočtem a nachází se zde nejméně 65 hrobek. První královská hrobka nejspíše patřila faraonu Thutmose I. (nebo jeho předchůdci Amenhotepovi I.) a poslední Rameesovi X. nebo Ramessovi XI. Je to skutečně působivé místo! Naleznete zde hrobku Tutanchamona, která byla objevena téměř neporušená v roce 1922, hrobku Ramesse IV. a mnoho dalších památek. Poslední dvě hrobky byly objeveny v roce 2008.
Hrobky byly stavěny a zdobeny řemeslníky, kteří žili ve vesnici Dér el-Medína nacházející se v malém údolí mezi Údolím králů a Údolím královen. Dělníci cestovali k hrobkám po cestách, které vedly přes Thébské pohoří. Jejich každodenní život je znám velmi dobře, neboť se o něm psalo v hrobkách a úředních dokumentech. V těchto dokumentech byla zaznamenána pravděpodobně první stávka, o které se konkrétně zmiňuje Turínský stávkový papyrus.
Většina hrobek není otevřena pro veřejnost. Přístupných je jich pouze osmnáct, avšak jen zřídkakdy jsou všechny otevřeny najednou. Některé z nich jsou občas uzavřené kvůli restaurátorským pracím. Se vstupenkou budete moci navštívit 3 hrobky v této lokalitě. Do hrobky Tutanchamona si budete muset zakoupit zvláštní vstupenku. Většina pokladů, se kterými byl Tutanchamon pohřben, je vystavena v muzeu v Káhiře.
Chrám královny Hatšepsut
Džeser-Džeseru neboli „Nejposvátnější z posvátných“ je chrám, který nechala za své vlády postavit egyptská královna Hatšepsut (trůnním jménem Maatkare), jako svůj zádušní chrám, v němž živí mohou konat obřady zajišťující zesnulému věčný návrat. Stavba se nachází v Dér el-Bahrí za velkými srázy blízko západního břehu Nilu a jejím hlavním architektem byl velký správce Senenmut. Je zasvěcený bohu Amonovi-Re, bohu Slunce. Chrám je vybudován na severní straně přírodního skalního amfiteátru, uspořádán do třech vodorovných, stupňovitě umístěných teras s průčelím, které tvoří majestátní sloupořadí vysokým až 30 metrů. Uměle vybudované terasy jsou rozděleny na přesné poloviny dvěma vzestupnými přístupovými rampami. Plánovanou, i když nejspíše nikdy nedokončenou součástí celého komplexu měl být i údolní chrám. Uvnitř je sluneční nádvoří, kaple a svatyně. Chrámové reliéfy vyprávějí pověst o božském narození královny Hatšepsut a popisují obchodní výpravy do země Punt (patrně dnešní Somálsko nebo území Arabského poloostrova).
Chrám boha Hora v Edfú
Jeden z nejlépe zachovalých egyptských chrámů je ptolemaiovský chrám zasvěcený bohu Horovi. Stavba tohoto chrámu mezi léty 237 až 57 př. n. l. představovala poslední pokus ptolemaiovské dynastie stavět ve stylu svých předchůdců. Vybudovali velkolepý chrám, druhý největší v Egyptě – hned po chrámu v Karnaku. Stavba chrámového komplexu trvala zhruba 200 let. Dobře zachovalé hieroglyfy objasnily, jakým způsobem se prováděly obřady v chrámu boha Hora a přidružených chrámech. Věřilo se, že chrám je postaven na místě, kde proběhla velká bitva mezi bohem Horem a Sethem.
Chrám v Edfu přestal být užíván k náboženským účelům po vydaní zákona Theodosia I. v roce 391, který zakazoval nekřesťanské bohoslužby v Římské říši. Jako v mnoha jiných případech, řadu chrámových reliéfů křesťané poté zničili. Dodnes je strop chrámu černý v důsledku požáru, kterým snad chtěli křesťanští žháři zničit pohanské obrazy.
Asuán
Asuán (Aswān) je město na jihu Egypta. Leží v oblasti prvního nilského kataraktu, který od starověku tvořil přirozené hranice egyptského státu.
Mezi nejznámější asuánské památky patří vykopávky města Abu na ostrově Elefantina. Abu existovalo nepřetržitě od 3. tisíciletí př. n. l. až do 14. století n. l. a nálezy, umístěné v blízkém Asuánském muzeu, ukazují na bohatost a význam tohoto místa. Na Elefantině se nacházejí i núbijské vesnice Koti a Siou se svébytnou kulturou. Kitchenerův ostrov je znám pro svoji botanickou zahradu. Na západním břehu Nilu lze navštívit hrobky faraonských hodnostářů, zhlédnout mauzoleum Agy Chána či se vydat k o něco vzdálenějším rozsáhlým zříceninám kláštera sv. Simeona ze 7. století. Na východním břehu zaujme návštěvníky především moderní Núbijské muzeum a starověké lomy. Žula z asuánských lomů byla využívána po celý starověk a najdeme ji téměř na každé egyptské stavbě. Turisticky populární je nedokončený obelisk královny Hatšepsut, jehož výška měla být 42 metrů a hmotnosti 1 168 tun. Obelisk během výroby prasknul a práce byly zastaveny. Poblíž lomu s obeliskem se také nachází asuánský hřbitov s fátimovskými hrobkami z 11. a 12. století.
Asuán je jedno z nejsušších stále obývaných míst na zemi, v průměru zde prší jen několikrát za 10 let. Nejen že je Asuán velmi suchý, ale je také s průměrnou roční teplotou 26 °C jedním z nejteplejších míst v Egyptě. Zimy jsou velmi krátké a slunné, s denními teplotami v průměru kolem 20 °C, noční teploty mohou v tomto období klesnout k 5 °C. Jaro má ostrý nástup, v únoru již denní teploty dosahují 30 °C a v březnu začíná období písečných bouří, kdy vanou horké větry z pouště a přinášejí extrémní teploty, které mohou dosáhnout 47 °C. Od dubna do října denní teploty dosahují a v letních měsících přesahují 40 °C, noční v červenci a srpnu prakticky neklesají pod 30 °C. Asuán je jedním z nejslunnějších míst na zemi, počet slunečních hodin je zde na teoretickém maximu. Pravděpodobnost, že bude jasný den, je vyšší, než 90%. V letních měsících (od května do října) je UV index po 4-5 hodin denně nad hodnotou 11 (extrémní riziko spálení se).
Vysoká přehrada
Přehrada je 3600 metrů dlouhá, 980 metrů silná u základny a 111 metrů vysoká (v nejvyšším bodě).
Za ní se hromadí vody Násirova jezera, největšího uměle vybudovaného jezera na světě, které je 480 km dlouhé a má 16 km v nejširším místě. Zabírá povrch přibližně 6000 km². Zajišťuje vodu na zavlažování a elektřinu pro celý Egypt. Poté, co Nízká Asuánská přehrada v roce 1946 téměř přetekla, bylo rozhodnuto o stavbě nové přehrady, neboť i druhé zvýšení hráze Nízké přehrady se míjelo účinkem. O stavbě nové přehrady, situované 6 km proti proudu od původní přehrady, bylo rozhodnuto roku 1952. Základní kámen byl položen 9. ledna 1960 a stavba byla slavnostně ukončena 15. ledna 1971. Nádrž objemu 165 km³ se začala plnit už v průběhu stavby roku 1964 a plné kapacity přehrady bylo dosaženo až roku 1976. Na financování stavby se nakonec podílel Sovětský svaz, který poskytl Egyptu také stroje a přibližně 2000 inženýrů. Na stavbě se podíleli také přední světoví odborníci ze všech oblastí (stavitelství přehrad, vodní management, sociální, ekonomické a environmentální). Projektování a plánování stavby měli na starost především němečtí inženýři.
Účelem stavby bylo zabránit povodním způsobeným rozvodněním Nilu, zajistit zásobu vody pro zemědělství a pro výrobu elektrické energie. Každoroční záplavy sužovaly obyvatelstvo Egypta. Díky přehradě se stal tok Nilu regulovatelným. Původně měla řeka extrémní výkyvy průtoku vody v závislosti na zimním (srpen–leden) a letním období (únor–červen). Vysoký průtok vody (70 % celkového toku) v zimním období byl příčinou záplav. V letním období byli obyvatelé sužování obdobím sucha kvůli nízkému průtoku vody. Díky přehradě se podařilo zamezit těmto extrémním výkyvům a přehrada umožňuje zachovat stejnoměrný proud vody po celý rok. Postavení hráze ochránilo obyvatelstvo nejen před záplavami, ale Násirovo jezero skýtá dostatečnou zásobu vody, aby ochránilo zemědělskou úrodu v období sucha. Vodní elektrárna umožnila elektrifikaci egyptského venkova (asi 4500 vesnic) a vyrobená elektřina zásobuje všechna města, včetně průmyslových podniků. V posledních 10 letech se intenzivně pracuje na projektu Toška, který má za cíl přivést vodu z jezera a vytvořit novou úrodnou půdu a místo pro rostoucí populaci Egypta.
Kvůli stavbě přehrady muselo být přesídleno přibližně devadesát tisíc Núbijců žijících v jejím okolí. Pro tyto obyvatele byly vyhrazeny úrodné oblasti níže po proudu řeky, kde bylo na podnět vlády vybudováno 33 nových vesnic a 25 000 domů.
S pomoci UNESCA byl vypracován projekt na záchranu archeologických staveb včetně chrámového komplexu Philae z ptolemaiovské doby a Abú Simbel z období Ramesse II. a stavby byly přesunuty na bezpečné místo. „Chrámy v Abú Simbel byly rozřezány na jednotlivé kvádry o hmotnosti až 30 tun a převezeny na místo ležící o 70 metrů výše. Původní místo, na kterém chrámy stály 3000 let, bylo zaplaveno vodou.
Chrám Philae
Philae (někdy foneticky Fílé; v egyptštině Pilak, řecky Φιλαί) byl ostrov na Nilu v dnešním jižním Egyptě jižně od 1. kataraktu u Asuánu na historické hranici mezi Egyptem a Núbií, na němž byl postaven jeden z nejznámějších chrámů starověkého Egypta zasvěcený bohyni Isis (neboli Eset). Chrám byl jako poutní místo významným náboženským centrem zejména v řecko-římské době, kdy byla většina komplexu vystavěna, a po nástupu křesťanství se stal posledním místem, kdy byl až do 1. poloviny 6. století udržován tradiční kult. Jsou zde zaznamenány nejmladší známé nápisy zapsané v hieroglyfech a v démotickém písmu.
Stavební činnost na ostrově začala v době 25. dynastie. Důkazy toho byly nalezeny v základech nejstarších dochovaných památek na ostrově.
Nejdůležitější část dějin chrámu se však začala psát až za dynastie Ptolemaiovské. Právě za jejich vlády vznikl chrámový komplex zasvěcený bohyni Isis. Umístění není náhodné, protože podle usirevovského mýtu se na ostrůvku Biga, ležícím kousek od chrámu, nachází jeden z hrobů Isidina manžela, boha Osirise, který byl svým bratrem Setem roztrhán na 14 dílů, rozesetých po celém Egyptě. Na ostrově Biga měl dopadnout jeden z nich.
Tento chrámový komplex nechal založit již Ptolemaios I. Sótér a za následujících faraonů se dále rozrůstal. Zcela podle egyptských tradic na půdě tohoto chrámu uzavřeli manželství Gaius Iulius Caesar s královnou Kleopatrou VII. Chrám byl dále dostavován a rozšiřován i v době, kdy se stal Egypt součástí Římské Impéria jako jedna z jeho provincií, o čemž svědčí i názvy některých částí chrámu: Traianův kiosek, Hadriánova brána, Augustův chrám, římská kaple.
Jedná se však o chrámový komplex a třebaže hlavní chrám byl zasvěcen Isis, nacházely se v něm i další svatyně. Na východní části ostrova se nacházely chrámy núbijských božstev Arsenufise a Mandulise ale také i chrám Imhotepa, stavitele, kterému svět vděčí za první pyramidu a který byl později zbožštěn.
Východní části ostrova dominuje již zmiňovaný Traianův kiosek, který byl postaven na jeho počest, když měl tento chrám osobně navštívit, k návštěvě ale nakonec nikdy nedošlo. Na sever od kiosku stojí chrám zasvěcený Hathor a komplex na severu uzavírají Augustův chrám a Diokleciánova brána.
Na západní části (bráno od severu) se nachází chrám Hora mstitele. Kolem něj se lze dostat k severní části hlavního chrámu. Po východním pobřeží ostrova se dále na jih od Horova chrámu nachází Hadriánova brána, kterou se lze dostat mezi první a druhý pylon hlavního chrámu. Na tomto nádvoří se nachází mamissi (=chrám zrození) a římská kaple. Vlastní Isidin chrám je postaven podle klasických egyptských architektonických principů stavby chrámů.
Ještě v první polovině šestého století (za vlády východořímského císaře Iustiniana I.) byl chrám na ostrově Philae poslední chrám, kde se praktikovaly starověké náboženské obřady ale roku 535 (ačkoliv některé zdroje říkají 551 či ještě později) byl z rozkazu císaře uzavřen, což znamenalo oficiálně konec egyptského náboženství. Tomuto uzavření však o téměř 150 let dříve (392) předcházel zákaz všech nekřesťanských náboženských obřadů na území Impéria, jehož byl Egypt tou dobou součástí. Ale navzdory tomu zde v tomto chrámovém komplexu egyptské náboženství přečkalo dál. Používání chrámu křesťany se na něm neblaze podepsalo. Mnoho reliéfů bylo záměrně poškozeno a stesáno a na mnoha místech byl do kamene vytesán symbol kříže. Nicméně vpád Arabů do Egypta roku 640 posléze dokončil to, co případně křesťanství nestihlo. Po vlně christianizace, která se zemí přehnala v předchozích stoletích, následovala vlna islamizace, která se s původním náboženstvím již téměř nesetkala.
V souvislosti s vybudováním Asuánské přehradybyl ostrov trvale zaplaven Nilem. Díky zásahu UNESCO byly památky na Philae zachráněny a to přesunem na jiný ostrov, který zvýšenou hladinou již neměl být zaplaven. Záchrana komplexu trvala od roku 1972 do roku 1980. Ostrov Agilkija, který se nachází 300 metrů od původního ostrova, byl upraven tak, aby na něj mohly být přeneseny všechny památky. Ostrov byl zvětšen a změnil se i jeho tvar, aby co nejvíce odpovídal původnímu ostrovu Philae.
Komplex byl nejprve obehnán provizorní 15 metrů vysokou nepropustnou stěnou. Stavby pak byly rozebrány, jednotlivé kameny pečlivě označeny a přemístěny na nový ostrov, kde byl celý chrámový komplex znovu sestaven. Na rozdíl od chrámu v Abú Simbelu (který byl také přesunut kvůli Násirovu jezeru) byla práce zde jednodušší, neboť se nemusela řezat skála, ale stačilo již před stovkami let opracované kvádry vyzvednout z jejich umístění a pak je přesunout na odpovídající místo v novém areálu.
V roce 1979 byl chrám, někdy nazýván i jako „perla Nilu“ či „perla Egypta“, zapsán na Seznam světového dědictví UNESCO jako součást položky „Núbijských monumentů mezi Abú Simbelem a Philae“. Je jedním z nejnavštěvovanějších turistických cílů v Egyptě.
Abú Simbel
Abú Simbel je archeologická lokalita na území historické Núbie, dnes v jižním Egyptě, na západním břehu Násirova jezera, asi 290 km jižně od Asuánu. Nacházejí se zde dva starověké egyptské chrámy vytesané do skalního masivu ve 13. století př. n. l. v době vlády třetího panovníka 19. dynastie Ramesse II. Ve své době byly určeny nejen k provozování kultu významných egyptských bohů, ale i samotného krále a jeho oblíbené manželky královny Nefertari.
Chrám byl zasvěcen nejvyšším bohům Horního a Dolního Egypta, Amenreovi a Reharachtejovi; vedlejší kult zde měl i Ptah a sám zbožštěný Ramesse II. Chrám je orientován přesně k východu a byl postaven tak, že dvakrát do roka, o jarní a podzimní rovnodennosti, ozářilo vycházející slunce sochy tří božstev vytesané v západní stěně nejzazší kaple, ležící 65 metrů hluboko ve skalním masivu. Socha Ptaha, boha temnoty a podsvětí, zůstává neosvětlena.
Průčelí chrámu vévodí čtyři sedící, přes 20 metrů vysoké kolosy Ramesse II., mezi jejichž nohama stojí sochy dalších členů královské rodiny. Horní okraj průčelí zdobí řada paviánů uctívajících vycházející slunce. Za vchodem do chrámu následuje síň s osmi pilíři s tzv. usirovskými sochami panovníka, dále menší síň se čtyřmi pilíři, tzv. příčná, a nakonec již zmíněná kaple se sochami bohů. Vpravo i vlevo od hlavního traktu se nachází několik vedlejších komor. V reliéfní výzdobě chrámu, která má převážně náboženský ráz, vynikají scény a nápisy z válek Ramesse II. v Sýrii (bitva u Kádeše), Libyi a Núbii.
Velký chrám byl objeven roku 1813 švýcarským učencem Johannem Ludwigem Burckhardtem.
Na své nynější místo byly přeneseny v letech 1963–1968 v rámci mezinárodní akce UNESCO na záchranu památek Núbie před zatopením budovanou Asuánskou vysokou přehradou. Přípravy na relokaci a záchranu chrámů v Abú Simbelu započaly v roce 1959. Šlo především o vyhlášení mezinárodní dárcovské kampaně a vytvoření plánů přesunu. Samotný přesun pak probíhal v letech 1964 až 1968 a stál 42 milionů USD (o tuto částku se zasloužily především egyptská vláda a organizace UNESCO). Všechny místní památky musely být rozřezány na velké bloky vážící až 30 tun (v průměru měly 20 tun), rozebrány, převezeny na novou lokaci o 65 metrů výše a tam znovu sestaveny. Mnohými je tento přesun dosud považován za největší počin archeologického inženýrství v historii.
Perličkou místních průvodců je upozorňování na chybu, ke které došlo při sestavování chrámu Ramesse II. Sluneční paprsek, který prochází jeho částí, dnes ukazuje rovnodennost s rozdílem jednoho dne oproti původní stavbě. Vzhledem k rozsahu celého projektu jde ovšem o chybu zcela nepatrnou.
V roce 1979 byly zapsány na Seznam světového dědictví UNESCO jako součást Núbijských monumentů mezi Abú Simbelem a Philae nacházejících se poblíž Asuánu. Jsou jedním z nejnavštěvovanějších turistických cílů v Egyptě.
Kitchenerův ostrov
Kitchenerův ostrov je říční ostrov ve vodách Nilu ve městě Asuán. Botanický parku zde byl založen roku 1928 a můžete v něm vidět rostliny dovezené z celého světa a zároveň spoustu druhů ptactva, které zde našlo pokojné útočiště.
V rušném městě plném turistů i běžného života obyvatel Asuánu je to oáza klidu.
Chrám Kom Ombo
Chrám Kom Ombo je staroegyptským chrámovým komplexem nalézajícím se na východním břehu Nilu v Horním Egyptě. Chrám se nachází zhruba 3,5 km jihozápadně od města Kom Ombo. Chrám byl zasvěcený dvěma bohům: Harverovi se sokolí hlavou (ve starším období známý jako Hor) a krokodýlímu bohovi Sobekovi. A právě kvůli tomuto dvojímu zasvěcení je chrám často nazýván „dvojitým chrámem“.
Dvojitý chrám v Kom Ombo byl postaven za vlády Ptolemaiovců (332 př. n. l. – 30 n. l.). Přestože se předpokládá, že již v dobách Staré říše zde stála kamenná svatyně, tak se stavbou chrámu, který známe dnes, začal král Ptolemaios VI. ve druhém století před naším letopočtem. Chrám Kom Ombo, ležící 150 km jižně od Luxoru, se od ostatních chrámových komplexů lišil tím, že bohové zde byli uctíváni odděleně. Chrám byl rozdělený na dvě osově souměrné části, z nichž každá měla svůj vlastní vchod, nádvoří a svatyni. Pravá východní část patřila bohu Sobekovi, kdežto levá západní Horovi. Každá svatyně měla svoji předsíň, kde byly uloženy zlaté loďky, ve kterých byly při slavnostech a procesích převáženy symbolické sochy bohů Hora a Sobeka. Chrám byl ve své ose rozdělen dvojitou zdí, uvnitř které byla tajná komora, jež byla údajně naplněná vodou. Na levé straně chrámu se nacházela hluboká nádrž se schody vedoucími až pod úroveň hladiny Nilu, kde kněží prováděli každodenní ranní očistu. V komplexu se rovněž nacházela další nádrž, která sloužila jako nilometr, a její schody sloužily k měření výšky hladiny řeky, díky čemuž mohli kněží předvídat velikost nadcházejících záplav.
Na nádvoří pravé části chrámu stojí malá budova s kaplí. Nedokončená, ale zachovalá budova byla postavena císařem Domitianem na počest bohyně Hathor. V kapli byly nalezeny mumifikované ostatky krokodýlů, kteří žili v labyrintech pod chrámem a byli součástí Sobekova kultu.
Velká část chrámu byla postupem času zničena. Největší podíl na tom měla zemětřesení, nilské záplavy a v neposlední řadě i člověk. Někteří stavitelé v pozdější době využívali kameny z chrámu pro své vlastní stavby. Nedotčená nezůstala ani chrámová výzdoba, kterou poničili Koptové, kteří chrám využívali jako svůj kostel. Všechny budovy v jižní části náhorní plošiny byly zbaveny sutin a obnoveny Jacquesem de Morganem v roce 1893.
